13.6.2014 - Zážitky ze školky v přírodě - pokračování

13.06.2014 21:42

Haló, haló, volá školka z přírody.

Tak jsme si přivstali a jdeme dopsat ty zážitky ze včerejšího dne.

Mimochodem, když jsem zavřela počítač a šla si lehnout na svůj pokoj č. 2, neměla jsme si kam lehnout. V mé postýlce byl totiž návštěvník - Kamča Šnévajs. Ještě, že děti večer nehrají na "Škatulata hejbejte se " a nemusela jsme po pokojích hledat kde je volné lože.

Asi s napětím čekáte, jak dopadl náš včerejší výlet, lépe řečeno, náš návrat z výletu.

Chtěly jsme si tedy zkrátit zpáteční cestu, protože čas oběda už nastal a my byly teprve na odchodu z Veselého kopce.

Šly jsme zase kolem klád a u ohrady s ovečkami jsme zahnuly po polní cestičce směr kukuřičné pole. Ještě že nebylo tak vzrostlé, to by nám ty ruce nad hlavou nestačily.

Jelikož děti stále učíme, že musíme chránit přírodu, hezky pěkně chodily mezi kukuřičnými výhonky. Na konci pole jsme vyšly k námi známému kopci "smradlavému" a podél lesního úbočí jsme zahnuly na lesní pěšinku.

A tady začíná náš cestovatelský problém.

Za první chalupou jsme došly na krásně posečenou louku- konečně někdo kdo tady seče- pomyslely jsme si a o své polnosti se stará, no prostě není člověk jako člověk a v tom to je.

Jelikož vždy, když čekáme nějaké nebezpečí, jdeme všichni za sebou jako husy, seřadily jsme se i nyní, abychom po tak krásné a posečené louce nedělaly šlápoty.Vždy se při tomto husím pochodu počítáme. Samozřejmě první husa je paní ředitelka a následují děti.

Vyrazily jsme vpřed, potichu a velkými kroky se blížíme na horizont louky, scházíme z kopečka dolů, již podél dalšího lesíku a co to - jde nám naproti nějaký pán a já vytušila, že to nebude tak jednoduché. Nebo, že by nás snad chtěl vítal s chlebem a solí, ale v rukou nic neměl a to bylo taky dobře, buchty by nám v jeho rukou nevadily, ale hůl by byla horší.

Hned jsem dětem vysvětlila taktiku, jak se zachovat v takovéto prekérní situaci, kdy se člověk ocitne na cizím pozemku.

Pěkně nahlas jsme pozdravily a už slyšíme, že jsme nezodpovědní, že by každý mohl chodit po louce a on, že potom nebudeme mít žádné seno na zimu pro koníky, které chová. Měl pravdu a my byly v háji, vlastně na cizí louce a k tomu všemu vyhoštěni. Pán nás posílal zpět až za les, ať prý jdeme po souvrati, ale tam byla ta vysoká tráva a samé výmoly a hluboké brázdy. S vidinou, že to co jsme časově ušetřily při jedné zkratce, znovu ztratíme a na oběd snad dorazíme až v čase kolem dopolední svačiny, začaly jsme prosit, my učitelky a děti.

Po delší době slibů, že si to budeme pamatovat, že po cizí louce už chodit nebudeme a snad i při pohledu na ty naše rukama prosící děti a jejich oči, pán podlehl, ale já už měla slzy na krajíčku a doufala jsme, že snad člověk, který chová tak krásná zvířata - koně - dětským očím snad podlehne. A taky že podlehl a ještě nám ukázal stáje a v nich koníky. Protože víme, že příští rok sem do školky v přírodě pojedeme znovu, slíbily jsme mu, že za rok přivezeme pytel suchého chleba.Tímto jsme si snad pojistily i možný průchod po jeho loukách příští rok.

No a pak již cesta pokračovala po stejné trase jako tam, lesem, kolem mraveniště, přes silnici a byly jsme u penzionu, umýt ruce a alou na oběd, protože už jsme zase měly ukrutánský hlad. Co myslíte, že bylo - bramborové knedlíky s pečeným masíčkem a zase s výborným sosíkem a špenát. Všechno jsme snědly a hajdy do postýlek, protože jsme opravdu byly po tom našem náročném "malém výletu" unaveni, usnuly jsme a na půl hoďky usnuly i paní učitelky.

Vzbudily jsme se až ve v 15,30 a zase byl čas na svačinku a protože se někdo ještě na postýlce protahoval, přinesly jsme rohlíčky s vajíčkovou pomazánkou do chaty.

Mezi pojídáním jsme v učebně začaly vyrábět mravenčí masky na odpolední malý karneval.

Na hřišti po 17 hodině začala hrát hudba a písničky Dády nás roztančily.

Čas pokročil a zas byl čas na večeři - PS nezdá se Vám, že pořád jíme? - nám jo - k večeři bylo pečené kuřátko se sosíkem a rýží.

Protože každá návštěva, když někam přijde, by měla něco pro hostitele přinést, i my jsme s sebou vezly luxusní pardubické mini perníčky. Paní učitelka Iva a Danča složily úžasnou děkovačku, kde mimo jiné bylo, že se nám zpět do Pardubic a nám učitelkám "do práce" nechce.

Tak nevím, nevím, zda si nemám hledat jiné učitelky, ale né, já bych ty svoje neměnila.

Po dalším kornoutu zmrzliny jsme šly znovu tančit na hřiště a my paní učitelky samozřejmě také - ta nabraná kila musíme nějak vyhopsat.

Na závěr dne jsme všichni vyhodnotily celý pobyt ve školce v přírodě, rozdaly jsme si medaile, hlavně ty zlaté, jelikož ty naše děti tady byly úplná naše zlatíčka.

Děti jsme Vám večer vydrbaly - nestihly jsme ale umýt vlásky - aspoň něco zůstane na Vás rodičích. Všem dětem jsme popřály dobrou poslední noc a daly poslední pusinky- nechte si vyprávět jak se každá z nich jmenovala, ony totiž nebyly ledajaké a každý večer jiné. Nezapomeňte se také ptát, jak se myje v myčce - ve sprcháči - nádobí, co je poklička, co vidlička, co vařečka....

No a je 7,50 a já musím končit s psaním, ty moje svěřené děti tady stále pobíhají v pyžamkách a už je čas na snídani a já musím taky tu báječnou školku v přírodě jít zaplatit, abychom neodjely bez placení - to se přece nedělá.

Tak, to je konec našeho "deníčku" ze školky v přírodě. Už se na Vás všichni těšíme v Pardubicích - tak ve 13,00 hod u Kaufíku.

Vaše paní učitelky - Šárka, Ivča, Danča, Iva a Dana.

 

Příští rok jsem jedeme zase s novými dětmi ze Sluníček a Ptáčat - termín jsme si zamluvily od 15.6. do 19.6. 2015, tak neplánujete na tento týden žádnou dovolenou.


© 2019, Mateřská škola Pardubice, Benešovo náměstí 2115 – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑